Smysl a hodnota života

Autor: Eucken Rudolf
Rok: [1938
NKP-CNB: cnb000749119
OCLC Number: (OCoLC)85603731
OKCZID: 111195707

Dostupné také jako: Digitalizovaný dokument  

Digitální objekty

	Národní digitální knihovna (dostupné online komukoliv)
	Moravská zemská knihovna v Brně (dostupné online komukoliv)

Anotace

Rudolf Eucken je otcem moderního aktivismu. Naše generace, které vyrostla již v době docela jiného kulturního ladění, která má již za sebou vybojován ten kulturní zápas, který Eucken teprve ohlašoval, a která poznala později myšlenkově původnější a umělecky skvělejší, již docela moderní kritiky života, filosofy, básníky i hrdiny činů, nemůže být ani dosti práva tomu německému profesoru, osamělému mysliteli a horliteli, který vyšel ještě ze staré školy katedrového idealismu a zůstal ve svém působení omezen na jeho výrazové prostředky a celkem také přes ocenění Nobelovou cenou za literaturu z roku 1908, na své národní prostředí. Tím se však nic nemění na významu, na velikém významu a zásluze tohoto předchůdce, průkopníka a propagátora nového života, nového cítění, nové práce a nových bojů lidstva. Devatenácté století propadlo po rozčarování z romantického idealismu, kterým nějaký čas omamovali svět právě němečtí pokantovští kouzelníci Fichte, Schelling a Hegel, a po úspěších, docela opačného rázu, vnější, hmotné civilizace, uplatňované zejména technickou a průmyslovou revolucí přicházející z Anglie, úplnému materialismu, který nebyl nikterak historický, nýbrž matematicko-přírodovědecký. Kompromitovaná spekulace "čistého rozumu" byla zavržena, vycházelo se od smyslových zkušeností a pracovních metod věd přírodních. Novokantovci nejdou však dále, nežli že opakují historický čin svého mistra: boří opět metafyzická dogmata, třeba tentokráte naturalistická. Stačí jim zjištění fenomenální, jevové povahy našeho poznání, ale nenapadá je, že by celý způsob a smysl života na tom závisel a mohl se od základů proměnit podle toho, jestli se díváme na svůj osud a na své poslání na zemi podle toho, co "čteme v knize přírody", správněji, podle toho jak nazíráme na jevy přírodní a pracujeme s nimi, či podle toho, co říká "hlas svědomí v nás" a co ukazují dějiny lidstva ve všech jeho mnohostranných projevech. Nemůžeme uniknout "sugesci" takové jednostranné pozornosti. Jedině obrácením této jednostranné pozornosti DOVNITŘ ČLOVĚKA A K TOMU SVĚTLU, KTERÝM ON VLASTNÍ ZÁMĚRNOSTÍ A PODLE URČITÝCH ÚČELŮ A NOREM VYTVÁŘÍ, můžeme najít protiváhu proti nesmírnému tlaku vnějšího světa. Tento jednostranný zájem a toto jednostranné nazírání, proměňující, zjednodušující, ochuzující skutečnost na pouhé schéma obecnosti a zákonitosti - naturalismu - má za následek, že člověk a svět se nejenom jeví, nýbrž také skutečně stává monotónní, mechanický, trpký, neměnný. Převaha přírodního, fyzického ve vědomí doby je tak mocná, že působí přímo jistý útlak života duchového, kulturního a mravního a přizpůsobuje si jej. NATURALISMUS NATURALIZUJE. Eucken první postřehl tuto souvislost a ukázal na toto nebezpečí. Metoda Euckenova filosofování je teď nejen intuitivní, nýbrž i transcendentální. Pro něho každý život člověka i lidstva je sám o sobě celek, ale zároveň přispívá k jednotě v průběhu dění, přispívá něčím k pravdě a k dílu tvoření celku a tím je hodnotný, nikoli pouhou svobodou a individuálností. Duchovní skutečnost neexistuje v tom smyslu jako přírodní, a my k ní patříme více, než k té první. Člověk stojí uprostřed dvou světů a bytí není jimi oběma vyčerpáno. Svět je nehotový, plastický, je úkolem člověka, jehož život má úlohu tvůrčí: BÝT SPOLUPRACOVNÍKEM BOŽÍM. To je podstata aktivismu. Jest, jak patrno, mravní a náboženská. Zkušenost přírodovědecká a vědecká vůbec, poznání velkých faktů hmoty i ducha, ani jejich shody v zákonitosti, ani jejich protikladů v povaze nestačí. Eucken čerpá svou víru v naše vysoké spolutvůrčí náboženské poslání z vědomí "RADIKÁLNÍHO ZLA", které tkví ve skutečnosti a nejenom na povrchu, nejen v lidské představě a nedostatečnosti, jak si to pohodlně představoval racionalistický optimismus, užívaný ochotně křesťanskou filosofií a teologií. Zlo nemizí ovšem ze světa ani faktem vykoupení, ale jeho moc není již absolutní, osud člověka je vydán člověku do vlastních rukou. Tím dostává život definitivně smysl a jednotu, nerozptyluje se již v marnosti pestrého víru, ani nerozpadá na nehybný svět idejí a pouhou hru reflexů.

Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU