Ludikar, Pavel

Autor: Ludikar, Pavel
Rok: 1882-1970

Biogr./Hist. údaje: Narozen 3.3.1882 v Praze, zemřel 19. nebo 20.2.1970 ve Vídni (Rakousko). Hudební skladatel, režisér, autor písňových textů, operní zpěvák. Autor pamětí, překladatel do němčiny.
Zdroj: Autoritní databáze Národní knihovny ČR

Pavel Ludikar, vl. jménem Pavel Vyskočil, (3. března 1882, Praha – 20. února 1970, Vídeň) byl český pěvec – basista.Zpěv studoval nejdříve u své matky, altistky Františky Ludikarové - Vyskočilové, poté v letech 1903 – 1904 na pražské konzervatoři u prof. z Doetscherů, v roce 1905 se zdokonaloval u slavného francouzského barytonisty Jeana Lassala.Po absolutoriu vystupoval v Národním divadle v Praze, dále ve Dvorní opeře v Drážďanech, Lidové opeře ve Vídni, v Itálii v Teatro alla Scala a v Buenos Aires. Vrchol jeho kariéry byl v letech 1926 – 1932, kdy působil v Metropolitní opeře v New Yorku (1926 – 1932).Ludikar byl neobyčejně hudebně všestrannou osobností. Byl vysoce ceněn jak na operních jevištích, kde mistrně ztvárnil basové i barytonové postavy v operách Richarda Wagnera, Scarpii, Mozarta (Figarova svatba), Mefista, Kecala, Borise Godunova aj., Richard Strauss mu v roce 1911 svěřil roli Ochse v italské premiéře Růžového kavalíra.Na koncertních pódiích přednášel národní písně (písňové cykly v 7 jazycích), byl i úspěšným pedagogem v letech 1941 – 1943 v Praze, profesorem salzburského Mozartea 1944 – 1973, ředitelem Opernschule ve Štýrském Hradci. V roce 1949 byl jmenován profesorem vídeňské hudební akademie. Ludikarův průrazný a přesto sametový basbaryton měl krásnou barvu a neobyčejný rozsah od nejhlubších tónů basso-profonda až barytonovému g1.Pavel Ludikar měl vřelý vztah k Vamberku, který byl rodným městem jeho otce a kam často rád zajížděl.Internace Pavla Ludikara na Sardinii v době I. světové války.Sepsal z otcových pamětí Marcel Parma.Můj dědeček Ing. Karel Parma, jako chemik a cukrovarník využil nabídku na stavbu cukrovarů v Anconě a v Ponte Altu, předměstí Vicenzy v Itálii. Žil tam s celou svojí rodinou, manželkou a dvěma syny až do vyhlášení I. světové války. Itálie do ní vstoupila v r. 1915 a dědeček jako rakouský příslušník měl do 24 hodin opustit Itálii. Než však mohl předat továrny, termín nestihl a stali se civilními zajatci. Transportovali je přes Řím do přístavu Civitavecchia a odtůd vojenskou lodí na Sardinii, kde se po strastiplné cestě dostali do městečka Nuoro. Češka majitelka hotelu je ubytovala s dalšími čechy, moravany, jugoslávci a rakušany. Po několika dnes přicestoval i Pavel Ludikar, známý český operní pěvec. /Fotografie celé skupiny je k dispozici. / Byli tam pod policejní ohranou, protože v té době bylo na Sardinii hodně tuláků, zlodějů a pirátů. Dědečka pustili ze zajetí až po dosažení věku, kdy už nepodléhal vojenské povinnosti, ale pouze do neutrální země, do Švýcarska. Domů se vrátil až po skončení války v roce 1918. Přátelství s Pavlem Ludikarem trvalo i nadále.